Dotek léta

Ztrácíme se v letní dáli.

Tam není místa, kde bychom se báli.

Svou myšlenkou pouhou

a zapálenou touhou ...

vracíme se do let, když jsme byli malí.

Naprostá změna myšlení

mě přivádí až k odpovědi,

že v každém znás je dítě

a voláme: "světe, poznávat chci Tě",

do duše hloubky a její dáli.

Vnitřní naplnění

Mé kroky míří do zahrad.

Ony jsou pohledem rozlehlé,

každé duši věrné

a to je velice podstatný klad.

Zde pochyb se nenachází.

Je to místo takové,

které je nám osudem určené

a my jen zvolíme, jak a kdo nás doprovází.

Tento chrám posvátný

skrývá se v každém z nás.

Tak nabádám Vás,

nemarněte čas krátký - nevratný.

Plno květů v duši.

Nechejme je dále kvésti

a rozhlašujme tyto zvěsti,

„my jsme hrdí, že nám srdce buší.“

Vodopád

Stojím u krásy obrovské

a srdce mi buší životem.

Toto místo je báječné

a skoro nedotčené člověkem.

Voda padá z výšky,

ale ne z nebe.

Je to jako obrázek z knížky,

který mi dává Tebe.

Dlaň ve vodě si máčím

a ta voda bezstarostně kolem mého těla plyne.

Pár kapek do úst vložit si stačím,

než půjde dál uzdravovat jiné.

Krásy přírody

Sedím u říčky

a duchovně rozjímám.

Pozorují živé tvory, rybičky

a vnější okolí téměř nevnímám.

Ticho zde není.

Příroda se ozývá.

Ve vodě vidím sluneční zrcadlení

a do toho šum se do uší vrývá.

V dlaních cítím vítr,

jako pohlazení matky.

Někdo se mě nápomocně dotkl

a sílu mi vrací zpátky.

Vždy spolu

Jelikož už se známe,

kráčet můžeme i tmou.

Všichni se v srdci máme

a to je příčinou.

Příčinou krásného žití,

kterým spolu proplouváme.

A když uslyšíme vlky výti,

ničeho se nelekáme.

Kráčíme spolu neznámými cestami,

které i nebezpečné jsou.

Do toho utěšujeme se větami,

které nám svítí černo černou tmou.

I když někdy ztratíme se ve tmě,

vždy máme u sebe jeden druhého.

Po boku si totiž stojíme věrně

a ducha máme bojového.

Opětovné setkání

My sešli jsme se spolu na jednom místě

a trávili jsme spolu čas.

Já vím stoprocentně jistě,

že v našich srdcích křičí stejný hlas.

Každý jsme šli cestou svou

a jeden na druhého mysleli.

Procházeli jsme černočernou tmou,

ale i tak jsme o sobě věděli.

Spolu opět jsme se shledali,

jen na jiném místě.

Cestu tmou jsme nehledali,

my věděli, kde máme být příště.

Daleký rozbřesk

Svět klidný zatím stále je.

Zahalen ještě černým závojem – nocí.

Vnímám tento klid a cítím svěžest jeho v těle svém,

jenž má být silou pro tento posvátný den.

Jen zpívej

Ticho. Vítr uklidnil se a bylo ticho.

Nyní v čepici a kabátě zahalený pán

 sedl si před náš zrak.

Nevydal slova.

Zvedl svůj šestistrunný nástroj

a počal líbeznými tóny ladit naše srdce.

Jeho hlas se roznesl a pokračoval, plynuje, jemně.

Maloval nový obraz světa slova,

po kterém básnická duše pláče.

Dojetí neskrýval můj zrak.

Ani dunící srdce v doprovodu svého

největšího zázraku – duše. 

Klaním se Ti Slunce

Dny jsou krásné,

když vítáš mě úsměvem svým.

Existuje jediné, čím ti tu laskavost oplatit mohu.

Budu cítit tvou nekonečnou moc ve svém srdci

a vnímat, jak tvůj úsměv hřeje mě nepodstatné tělo

až k nejúžasnějšímu jádru.

Budu vděčný, když na obloze se objevíš

a nenecháš se zahalit mořem zatemnění.

A za tyto dary dám světu úsměv svůj

a také svůj osvícený život.

Kraj

Daleko a daleko,

kde rozléhá se prostý kraj, já ocitl se.

Je zde ticho.

Klid zarývá se do těla

a vyvolává hřejivý rozkošný pocit.

Nikde žádný člověk, žádné auto.

Jen já a sladce zpívající ptáčci.

Kráčím ulicemi, ve kterých to vypadá

jako po čistce.

Nikde žádná stopa ani náznak něčeho živého.

Stoupám do kopce a marně nacházím odpověď

této prázdnoty.

Až se mi sama zjeví.

Lid tohoto kraje tiše stojí na kopci

Krásně zelenou travou porostlou

a vzhlíží k zapadajícímu slunci.

Lysá hora

Vrcholek hory se táhne vysoko,

až tam, kde má mít svůj radostný klid.

Jeho velikost děsivá není,

ale je naplňující nekonečnou rozlehlostí samotné krásy.

Klaním se před touto horou,

abych ji ukázal, svou neutuchající pokoru,

svou oddanost a vděk, že mě nechala přejít po své čistotě.

Nedoktnutelné 

Vítr venku duje

a hlasitě nechává znít své hlasy.

Je to nedotknutelná moc,

síla větru, jenž míří tam, kam chce.

Nelze ho umluvit, aby přestal či změnil svůj směr.

Má své vlastní vědomí a svůj podstatný úkol,

který zná jen ten, kdo mu poctivě naslouchá.

Pokora

Vítr venku duje

a hlasitě nechává znít své hlasy.

Je to nedotknutelná moc,

síla větru, jenž míří tam, kam chce.

Nelze ho umluvit, aby přestal či změnil svůj směr.

Má své vlastní vědomí a svůj podstatný úkol,

který zná jen ten, kdo mu poctivě naslouchá.

Světlo ve tmě

Ó temná noci ty si nyní věznitelem mým,

kterého se zbaviti nelze.

Ale i když právě vládneš, mě na tom nesejde.

 Jsem obdařen silou, ze které máš největší strach.

Božským světlem v srdci.

A toto světlo je v každém z nás,

proto tvá moc už nepůsobím na nás, ale trpíš ji jen ty sama.

Zrak

Mým darem bylo vidět.

Ovšem byl to dar, co vidět jsem mohl?

Teď vím, že ne.

Bylo to matoucí pro mou mysl

a uzavírající pro mé nehynoucí srdce.

Dar jsi mi vzal a já chápu, že jsem o krok blíž z bludiště nevědomosti.